Jak se žilo v ČSR po 2. sv. válce...

Jak se žilo v ČSR po 2. sv. válce...
27. 04. 2020

...zkoumali naši badatelé z 9. ročníku od svých prarodičů. A zvládli to na výbornou:


Příběh 1 - O babičce

    "Když jsem byla malá, dědeček měl hospodářství. Byla jsem svědkem, když babičce a dědovi znárodňovali straníci majetek, který si starouškové sami odchovali. Před celou rodinou odváděli krávy, koně, prasátka, odváželi stroje do velikých stodol a rabovali , co mohli. Můj dědeček se díky tomu dostal se srdíčkem do nemocnice a záhy zemřel.
    Dříve se nehledělo na to, kdo má jaké známky, ale jestli jsou anebo nejsou rodiče ve „straně“. Proto se babička musela vyučit knoflíkářkou, ač by do školy chodila ráda.
    Věřící děti nesměly studovat střední školy, jen učňovské obory. Některé děti šly po základní škole hned do práce, aby ulehčily rodičům.
    Lidé si museli shánět práci v JZD nebo jim spíše byla přidělena. Za jednotku (hodinu) byly 3-4 koruny."

                                                                                                                         Ondra Michal

Příběh 2 - O dědovi

    "Do školy jsem začal chodit roku 1949 na Starou Poštu k panu učiteli Kubínkovi. Bydleli jsme v Huřvinské ulici (až na konci, mezi ulicemi Bradského a dnešní Okružní). Moji rodiče chodili brzy do práce, vstával jsem sám a často pozdě. Do školy to bylo dost daleko, tak jsem to bral během celou Huřvinskou, pak starým viaduktem, přes potok, okolo Baťů, Nádražní ulicí, Husovo náměstí, okolo gymplu a už jsem tam byl. V zimě běhy byly zajímavější, protože nebyla kanalizace, splašky zamrzaly ve stružkách podél bídných chodníků a ulice nebyla nijak moc upravená – bez dláždění nebo asfaltu. Zamrzlé stružky ale byly bezvadné trati pro bruslovky, říkaly jim Karašoly. Těměř celá ulice je ve spádu, tak se jezdilo až k chudobinci (domovu důchodců). Bruslovku si udělal skoro každý kluk. Bylo to kousek prkna, kam se přibily dva špalíky, na které se přišroubovaly šlajfky (brusle, které se pomocí závitových svěrek šroubovaly na pevné boty bruslařů) a bylo hotovo. Na bruslovku se nasedlo nebo zalehlo na břicho a už to frčelo.
    Na Zátiší byl pro kluky ráj. Rakovník končil dnešní Okružní a Malinovského ulicí. Pak už byly jen pole. Huřvinská ulice pokračovala polní cestou do Huřvin, kde byl Důl Jiří a halda hlušiny. Tam se jezdilo s ručními vozíky a vybíraly se zbytky uhlí, bylo to vytápění a vaření zdarma. Touhle cestou se šlo okolo Křížku, kde už křížek chyběl, byl tam jen pískovcový podstavec a lavička. Hlavně tam byly pro kluky dvě lípy, na jednu (tu menší) se nádherně lezlo, byla tam nádherná přírodní sedadla, která měla svoje pojmenování. Křeslo, Sedlo, Kůň. Tohle místo bylo vlastně křižovatkou, kde se odbočilo Pod Pajtlíky. Cesta směřovala k Jalovému potoku , pod Pavlíkovskými vršky. Tam pan Lajbl provozoval chajdu s občerstvením v přírodě. Byl tam i taneční parket pro příležitostné veselice. Pan Lajbl prodával vynikající limonádu, která po otevření patentní lahve a napití skvostně foukla do nosu. Nezapomeneš.
    V potoce byla krásně čistá voda a vyskytovali se tu raci. Na raky jsme občas chodili a chytali je, abychom je zase pustili."

                                                                                                                        Terka Štorchová