Zima na hodině českého jazyka v 7.A

Zima na hodině českého jazyka v 7.A

Jak se učíme líčení.

Konec zimy

Děti už omrzela zima a těší se na jarní radovánky tak jako na zmrzlinu v létě. Dospělé nebaví odhrabávat prašný sníh, proto se všichni radují, že nadchází čas teplého jarního počasí.

Sluníčko se usmívá, sněženky si prozpěvují. Jenom rampouch vzdychá, cítí pomalé tání svého těla. Zjistil, že nadešel jeho čas.

Rampouch se sice stále blyští jako zrcadlo a je studený jako led, ale slábne a roztává.

Proto z posledních sil volá na kolemjdoucí děti: „Už se na vás těším v příští zimě!”

 

V.Holá, L.Trinh, K.Měkutová 7.A

 

 

SNĚHOVÉ PRINCEZNY

 

 

 

Jednoho bílého dne se na modrobílé obloze objevil černý mrak, kterého rozzlobila mladší dcera vločka. Opustila tedy jeho dům. Starší dcera se roztančila jako baletka, aby tatínka potěšila. Tatínek si toho nevšímal, protože byl hodně rozzuřený, a spustil chumelenici, ve které se jeho milá vločka ztratila v mlze husté jako mléko. Když padala dolů, ozdobila se krajkami a oblékla sukénku, kterou posypala třpytkami. Dopadla do peřinky z ostatních vloček. Rozhlédla se, všude kolem byla rozlehlá údolí. Okolí bylo zasypané peřím. Ve vločkách byly stopy lidí a vypadalo to jako vystříhaný papír. Rozhlížela se pořád po černé vločce, která byla ostrá jako břitva. Věděla, že její sestra je temná jak podsvětí a zlá jako ďábel. Když zahlédla ďábelskou vločku, rozeběhla se k ní, objala ji a její zlé a ledové srdce roztálo a stalo se dobrým. Obě byly krásné jako rozkvetlá louka a staly se zimními princeznami. Na konci života zmizely, jako by se pod nimi slehla zem. Tam, kde se zlo proměnilo v dobro, vyrostla květina, která vykvetla jen jedinkrát za život. Její květ vypadal jako černobílá vločka.

 

 

 

Vločka

 

Den bílý jako každý, úplně každý zimní den. Paní obloha vypravuje vločky na zem pokrytou sněhobílou peřinou.

 

  Vločka se líčí nejrůznějšími ornamenty. Cesta z nebe je jimi namalována bílou barvou. Skáčou z nebe a přitom tančí tajemný valčík. Cestou spadla jedna vločka na nos panu větru, ten se rozzlobil a smetl vločky do všech koutů světa. Jedna osamocená, nádherná, ale pyšná vločka si razila cestu k zemi. Cestou ji přepadly mohutné ruce, jako by ji chtěly chytit. Vločka dopadla na zem a přikryla ušmudlanou zem.

 

A tak skončila pouť čisté vločky, spadla totiž na špinavou zem.

 

 

 

                            J.Sabo, R.Humr, K.Vejrážka